Máme dalšího mustanga...

Chci vám malým fotoseriálem přiblížit socializaci našeho nového člena stáda Pavoučka, který se k nám přesunul v polovině října jako "mírně ochočený mustang". Kamarádka Šárka ji koupila letos v únoru z pastvin, kde kobylka žila divoce takřka bez přítomnosti lidí. Měla v plánu si ji postupně "zlidštit". Jenže pak otěhotněla a ukázalo se, že není možné běhat s pupkem po pastvině za zcela divokým koněm. Proběhly tedy marné pokusy o ochočení za pomoci lasa a osvědčených kovbojských metod, které Pavoučkovu obavu z lidí naopak ještě prohloubily. V červenci jsme se na kobylku byli podívat s Fredem v rámci semináře NHS pro začátečníky. Jemně pohladit se nechala jenom od své paní, od ostatních lidí zatvrzele prchala. Svůj názor na lidi pak měnila v následujících měsících jen velice pozvolna díky trpělivému a laskavému přístupu své majitelky.

Ta nám po zvážení všech okolností a vzhledem ke svým stále omezenějším možnostem se koníkovi věnovat nabídla Pavoučka do celoživotní péče výměnou za její hříbě po Hechakovi. Celou věc jsme doma důkladně probrali a zhruba po týdenním váhání na nabídku přistoupili. Ochočení "mustanga" jsme neviděli jako největší problém - v mnohem divočejším "stavu" k nám přišli jak Zrzoun, tak Hechaka. Horší bylo, že Pavouček nemá úplně v pořádku zadní nohy a kopyta, má takzvaný hákový postoj. Není to zase tak dramatické, ale je potřeba pečlivá a častá úprava kopyt a kontrolovaný pohyb po tvrdém. A právě tohle nemohla majitelka kobylce nabídnout. O Pavoučkových kopytech bych se ještě ráda zmínila v samostatném článku.
Poté, co jsme tedy souhlasili, že si Pavoučka vezmeme na starost, přišlo na řadu vymyslet, jak ji k nám vlastně dostat... Šárka mezitím s Pavoučkem poctivě a jemně pracovala, aby si kobylka zvykla na hlazení a vodění na ohlávce. Domluvili jsme se, že se sejdeme napůl cesty. Přesun se nám trošku protáhl, protože kobylka utekla, ale naštestí je to opravdu hodně rozumné zvíře a po pár desítkách minut se nechala zase chytit. Doma jsme ji pustili na pastvinu se Zrzounem, aby si zvykla na nové prostředí.
Týden poté, co k nám Pavouček přišla, jsme se rozhodli, že je načase upravit kopyta. Celou dobu jsme s ní u nás nic nedělali, flinkala se po pastvině se Zrzounem a občas ji někdo pohladil. Následující fotky jsou hrubým výřezem toho, jak jsme postupovali při navykání na bližší přítomnost člověka, jak se naučila zvedat nohy a jak se seznámila s procedurou strouhání kopyt. Celá "akce" trvala 3 hodiny i s přestávkou na kafe...

Za odměnu jsme se pak šli projít na procházku.

...

Dovětek, který jsem sem byla nucena přidat na velký nátlak mého nejlepšího kamaráda Freda, kterému tímto ještě jednou děkuji za pomoc se dřevem. Díky moc. 

Dala by se napsat spousta vzletných slov a krásných frází o tom, jak Terezka s postiženým koníkem kráčejí spolu cestou hezkého vztahu. Proč ale být jako někteří naši "horsemani"? Proč plýtvat nadšenými výkřiky a popisovat zásluhy na místech, kde si přírodní divy zaslouží jen pokorné ticho? Koukněte na ně...

Sam.Odb. Fred Bednář B.t.