Jak jsme vlastní hloupostí málem přišli o koně

Rozhodla jsem se zapsat jednu naši koňskou zkušenost a rozvést ji do obecné úvahy o koních a léčení. Berte prosím toto povídání jako úvahu na téma: "Jak zlepšit našim koním život nejen v nemocnici", nikoli jako kritiku veterinární kliniky v Heřmanově Městci. S léčbou v tomto zařízení jsme byli moc spokojení.

Byl krásný srpnový den, dopoledne jsme si trošku hráli s koňmi a odpoledne se chystali na návštěvu. Protože bylo pěkně, rozhodli jsme se nechat si Zrzouna nahoře u domu, abychom, až se vrátíme, pokračovali v dopoledním hraní. Domů jsme přijeli zhruba po čtyřech hodinách, někdy kolem sedmé večer. Měli jsme príma náladu a těšili se, co ještě s koníkem uděláme. Jenže nebyl k nalezení. Až po chvíli jsme ho objevili celého ztuhlého ve stáji. To bylo divné. Vyvedli jsme ho ven a bylo jasné, že mu není dobře. Jenže proč? Pak zafoukal vítr a rázem bylo vše jasné. Odpolední svěží větřík totiž předtím rozrazil vrátka u stodoly a odhalil tak Zrzounovi sladká tajemství koňských laskomin. Zakrátko jsme zjistili, že náš milovaný koník spořádal minimálně dva kilogramy granulovaných řepných řízků a další zhruba kilo kukuřičných lupínků. Okamžitě jsme volali místní veterináře. Nikdo to nebral. Ani po deseti minutách. Co teď? Zkusila jsem tedy vzdálenější doktory a žádala alespoň radu po telefonu, protože nikdo nemohl přijet brzy. Mezitím se ale poníkův stav rychle horšil. Začaly mu téct sliny z nosu a dýchání se rapidně zhoršovalo. Bylo jasné, že stav je vážný a že má pravděpodobně ucpaný jícen. Rozhodli jsme se nic neriskovat a vyrazili na koňskou kliniku do Heřmanova Městce. Cestou jsme telefonicky domluvili náš příjezd a odložili děti k babičce, protože návrat domů byl značně nejistý. Jeli jsme opatrně, ale co nejrychleji a koně cestou často kontrolovali. Kolem desáté jsme byli na místě. Jak se záhy ukázalo, přijeli před námi ještě dva pacienti. Zrzoun sotva vylezl z vleku. Je třeba říci, že ačkoli byl personál plně vytížen, čekal na nás zřízenec u dveří a ihned nás nasměroval do volného boxu. Ovšem pak nastalo čekání. Zkrátka přijeli jsme poslední. Moje nervy ale byly tou dobou již dávno na pochodu. Nevydržela jsem a šla zkoumat, proč se nám tak dlouho nikdo nevěnuje. Koni bylo velmi zle, sotva stál. Po nějaké chvíli se mi podařilo "donutit" doktorku Tůmovou, aby se na koně alespoň šla podívat. Ta po zběžném pohledu rychle přehodnotila situaci, rozdala pomocníkům úkoly co s ostatními pacienty a jala se plně věnovat nám. Po krátké době bylo jasné, že Zrzoun má jícen ucpaný až u žaludku a že nahromaděná potrava nepůjde jen tak uvolnit. Byla zavedena sonda, ale nepřinesla příliš dobrý výsledek. Zrzoun dostal utišující léky, antibiotika, zavodňovací kapačku a spoustu dalších léků, aby s trochou štěstí došlo k postupnému rozpuštění ztuhlého a nabobtnalého krmiva. Až během následujícího dopoledne se po opakovaně zavedené sondě konečně podařilo jícen uvolnit a zprůchodnit. Sláva. Zrzounův život byl téměř jistě zachráněn.

Proč to ale všechno píšu. Nejde mi až tolik o lékařský postup. Spíš mě zaujaly a zarazily jiné stránky léčení. Nejvíc mě překvapil téměř absolutní nezájem majitelů o své koně. Za celých deset dní, co byl Zrzoun v nemocnici, přicházela na návštěvu  pouze jedna paní za svou kobylkou křížence poníka. Všichni ostatní pacienti (mnohdy zvířata za statisíce) stáli jako kůly v plotě v boxech bez jakéhokoli zájmu svých majitelů a "ukázněně se léčili". Představím-li si samu sebe, jak ležím v nemocnici a rodina na mne úplně kašle... nevím, jak úspěšná by byla moje léčba. Prostě připadala jsem si jako v autoservisu - odevzdám klíčky (vodítko, na jehož druhém konci je uvázán kůň) a očekávám, že mi opravář zavolá, až bude vůz (kůň) opraven. Či sešrotován...?

O to překvapivější byly reakce personálu na naše návštěvy. Běžně jsme slýchali: "Nechte koně v klidu léčit." nebo "V šest zavíráme, personál má pauzu..." a podobně. Ale že na nás bude ječet věhlasná kapacita naší veterinární medicíny: "...jak to vypadá před ostatními klienty, když tu sedíte na zemi u koně?!", to jsem skutečně zírala. Paradoxní je, že pět minut před tím šli okolo nás lidé (úplně náhodní návštěvníci), kteří se užasle rozplývali nad tím, jak společně "trpíme" s nemocným zvířetem a že je nutné být s ním i v tak těžké situaci. Co dodat...

Další pro mne obtížně pochopitelnou věcí byl přístup personálu ke koním jako pacientům obecně. Ten se bohužel odehrává v duchu myšlenky: "Nejdřív se popereme, potom budeme přemýšlet, jestli by to šlo udělat jinak." A tak jsme byli nuceni opakovaně se dožadovat šetrnějšího zacházení, dvakrát jsme se dohadovali o tom, že není nutná fajfka. Abych byla konkrétní - poprvé to bylo při zavádění sondy ve snaze prorazit ucpaný jícen. Po druhém zavedení sondy se Zrzoun začal vzpěčovat, už mu to zkrátka nebylo příjemné a vytrhl se mi z ruky. Místo abychom mu dali pauzu a nechali ho odpočinout, zněl verdikt: "Nasadit fajfku!". Výsledek byl samozřejmě  stejný jako bez ní. Rozdíl byl akorát v tom, že Zrzoun ještě navíc zaťal zuby, čímž úplně znemožnil vsunutí hadice do nosu.
Druhým případem, kdy jsem odmítla zbytečné fajfkování, byla endoskopie. Reakce lékaře: "Tak si ji udělejte sama!", byla opravdu silné kafe. Přesto jsme vyšetření v naprostém klidu a pohodě provedli bez přispání, bez fajfky či jiných donucovacích prostředků.

Chápu, že v rámci bezpečnosti personálu je u některých zvířat nutné přistoupit k důrazným řešením. Správná komunikace s pacienty - i zvířecími - je ale důležitou součástí léčebného procesu. V této oblasti se mi vzdělání lékařů a ostatních zaměstnanců zdá nedostatečné. Myslím si, že by všem prospěl základní kurz horsemanshipu a etologie koní vůbec. Myslím, že právě v těchto mnohdy extrémních situacích je nutný citlivý, laskavý a jemný, i když autoritativní přístup. Nikoli hrubé zacházení. A zase mě napadá analogie s humánní medicínou, kde si až příliš často stěžujeme na nedobrou péči, na špatnou informovanost, ale i na neochotu a podobně. Situace ve veterinární medicíně je bohužel úplně stejná. Naši koně, podobně jako lidé, by si určitě zasloužili péči, při které by s nimi jednalo jako s individualitami, ne jako s dalšími bezejmennými kusy masa, zvlášť když majitelé za léčbu platí nemalé peníze.

Poslední kapitolou, která mi leží na srdci, je prostředí, ve kterém se zvířata mají léčit a s tím související architektonické řešení nemocnice. Jsem architekt, a tak mě nová klinika zajímala i z tohoto hlediska. Léčebný trakt, kde jsou vyšetřovny, operační sály, laboratoře a další prostory mi přišel racionálně i proporčně dobře řešený (jak ho posuzují sami lékaři, nevím). Ale co nechápu, je řešení tzv. "lůžkového oddělení", kde koně bydlí a tráví mnoho dní za sebou 24 hodin ze dne, bez možnosti během léčby toto místo opustit. Odcházejí odtamtud pouze na vyšetření, domů nebo do kafilerie. Vezměme to popořádku: nejblíž k vyšetřovnám je logicky jednotka intenzivní péče (JIP). Zde je non-stop kamerový systém pro stálý monitoring pacientů. Ten ovšem vyžaduje celonoční svícení, které narušuje koním přirozený biorytmus. Boxy jsou oddělené zdí. Až potud to celkem chápu. S čím ale nemohu souhlasit, je řešení ventilace. Zrzoun pobýval na klinice koncem srpna a začátkem září, kdy teploty nenabývají tropických hodnot, přesto bylo ve stáji kolem 25°C a vlhký, čpavkem prosycený vzduch. Nechápu, jak se může v takovém prostředí léčit zvíře s aspirační pneumonií, což byl Zrzounův případ. Za JIP jsou pak "běžné" stáje. Kóje pro koně jsou poměrně prostorné a každá má alespoň otevírací okénko. Proč ale u nich nejsou paddocky? Proč jsem nikde nenašla  prostor pro venkovní "ustájení" koní? Proč, když už se stavěly venkovní boxy, na ně nenavazují alespoň malinké výběhy, kde by se koně mohli, byť v omezené míře, trošku projít? Proč je prioritou lonžovací kruh a nikoli výstavba prostředí odpovídajícího životním potřebám odlišného živočišného druhu zvaného kůň?

Musím říct, že i pro hodně zuboženého Zrzouna byl pobyt v boxu značně frustrující záležitostí. Nejen, že není zvyklý na omezený pohyb a řízenou stravu, ale i společnost mu hodně scházela. S nepřirozeným prostředím pobytu souvisí i zhoršená kvalita kopytní rohoviny daná zejména nadměrným vysycháním. Tak rychlou degradaci kopyt jsem skutečně nečekala. Až v takové chvíli si člověk uvědomí, jak moc jsou stáje pro koně škodlivé, až nebezpečné. Musela jsem vypadat jako blázen, když jsem vodila koně před dům a máčela mu kopyta ve velké louži. Díky Bohu, že pršelo, protože si nejsem jistá, jestli by personál, už tak dost námi zkoušený, přežil půjčování kýblů na máčení kopyt.

Musím pochválit doktory za profesionální a dobře odvedenou práci při záchraně Zrzounova života. Ta je ale bohužel ve velké nerovnováze s podmínkami pro následnou péči. Místy mi bylo až trapně, když jsem se musela dohadovat o to či ono. Smutným závěrem je, když stranou ostatních mi lékař sdělí, že si je nedostatků vědom... Proč se tedy nic nemění?
Klinika v Heřmanově Městci je skutečně špičkově vybavené pracoviště s vynikajícím personálem. Upřímně doufám, že zde dojde ke změnám, které vnímám jako zásadní pro dobro pacientů a také pro zvyšování reputace nemocnice. Každopádně pokud to situace bude vyžadovat, vždy se na "Heřmaňák" obrátíme. Děkujeme za úspěšné léčení našeho milovaného koně a přejeme všem na klinice hodně zdaru a spokojených klientů.

Úplně na závěr bych ráda uvedla výsledek celého léčení. Kontrolní rentgen po necelém měsíci od incidentu ukázal, že z původní skoro třetiny poškození plic, je nyní necelých deset procent. Sono plic objevilo pouze drobné úplně povrchové srůsty a že jícen i tak dlouhodobě vystavený ničivému působení rozkládající se potravy, zůstal nepoškozen. Teměř zázrak...