Jak jsme kupovali koně v hřebčíně Dollom

Rozhodli jsme se, že pořídíme poníka pro děti. Náhoda tomu chtěla, že jsme narazili na inzerát hřebčína Dollom, ve kterém zrovna probíhal „totální výprodej skladů“. Jeli jsme se tam tedy podívat. Byl slunný únor 2005 a my vyjeli do Slabců. Přivítalo nás neuvěřitelné množství koní a poníků, všech možných barev, stáří a také hora dalších lidí dychtících po levném koni. Uprostřed toho stál „vždy jen pan Fiala“ a mluvil a mluvil a stále mluvil. Byl to úžasný zážitek, procházet se mezi padesáti poníky, byli krásní, divocí, zkrátka nádhera. Ze všech těch sedmdesáti koní nás tam zaujali asi tři (Sackville Sambo, Hechaka a jedna kobyla sekce D) ovšem ani jeden z nich nebyl na prodej... S velkými dojmy jsme odjížděli domů, bez koně, ale s počínajícím nadšením pro velšské poníky. V květnu jsem neodolala a vypravila se do Dollomu znovu. Zastavila jsem na dvoře a okolo mne se prohnali tři koníci. Zírala jsem na ně a bylo jasno... Prolítli tam Zrzoun, Hechaka a jeden part-bred.

„Vždy jen pan Fiala“ měl zřejmě stále ještě finanční tíseň a tak souhlasil s prodejem Hechaky pod podmínkou, že ho budeme vystavovat. V červnu tedy k nám dorazil Zrzoun a měsíc na to Hechaka. Po oslavných odách na kvalitu koní a spolehlivost „týmu Dollom“, nás vůbec nenapadlo předpokládat nějaké komplikace. Koně jsme zaplatili i bez papírů, s tím, že jsou ve vyřizování v Británii. Napsali jsme si tudíž do smlouvy, že passporty budou dodány do tří měsíců. V září jsem se ptala, jak to vypadá. Potom v říjnu, v listopadu, v prosinci..., v březnu a stále stejná písnička: „...já fakt nevím, co tam ti Britové dělají. To je divný. Znovu jim zavolám...“ V dubnu jsem to nevydržela a zavolala do WPCS do Velké Británie. Tam mi k mému velkému překvapení řekli, že žádnou žádost na registraci koní pod jménem Dollom nemají... Tak jsem doklady začala vyřizovat sama, s tím, že po panu chovateli budu žádat finanční náhradu. Nechala jsem udělat DNA (naštěstí ji měli oba Hechakovi rodiče, Zrzoun už na tom tak dobře nebyl, jeho matka je mnoho let mrtvá, otec DNA má, nicméně původ neprokazatelný...), vyplnila jsem za pomoci Lenky Duškové formuláře (díky Lenko) a pak už jen mailovala, scanovala, telefonovala a posílala všechny možné dokumenty a peníze do VB. Na podzim 2006 bylo vše konečně odesláno a my se těšili, že budeme mít definitivně věci v pořádku... Ne na dlouho ovšem. Byl listopad a nic... V lednu 2007 najednou napsala paní Jones, že registrační formulář na Zrzouna nepodepsal „vždy jen pan Fiala“, bez jehož podpisu nelze passport vydat. Bodejť by ho podepsal, když mi nebral už rok telefon a na SMS neodpovídal, vyřizovala jsem to celé sama za něj!

Sláva, v dubnu 2007, přišel průkaz Zrzounovi, ovšem Hechaka pořád nic... Znovu jsme volali do WPCS, tam je prý vše v pořádku, kůň průkaz má... „ovšem ne tady, říkám, nedošel...“ Nakonec papíry přece jen v květnu dorazily i Hechakovi (datum vydání 26. října! 2006). Trvalo to slabé 2 ROKY.

Celá ta operace nás stála něco přes 8 000 kč (jen za dokumenty a registrační poplatky), benzín, telefonáty a ušlý zisk nepočítaje, hodně nervů a hlavně všechno to bylo úplně zbytečné. Ono totiž zaregistrovat koně ve VB je velmi jednoduché. Stačí vyplnit formulář dokud je hříbě pod matkou a zaplatit 700 kč a mezinárodní passport na koně je váš. V případě pozdějších registrací je nutné dokládat DNA a hlavně jsou tam finanční sankce (ty jsme si obzvláště dobře vychutnali...).

Poučení: VŽDY zkontrolovat velmi pečlivě nejen zdravotní stav koně, ale i příslušnou dokumentaci (např. u koně, který již má doklady, jestli je PRODÁVAJÍCÍ opravdu MAJITELEM apod.). Co se týká „vždy jen pana Fialy“ - věřím, že kvalitní koně u něho naleznete, ovšem musíte počítat s tím, že zvířata nejsou očkovaná, ani odčervená a že můžete narazit na podobné problémy jako my. A žádnou finanční náhradu také nečekejte...

Tak hodně štěstí všem, rádi poradíme, či pomůžeme při případných nesnázích.