Estetika, etika a kvalita jízdy na koni

K napsání tohoto článku mě pro změnu inspirovala diskuze na Equichannelu (viz. zde). Mnohokrát jsem se již zabývala myšlenkou, jak má vlastně vypadat kvalitní jezdecké předvedení koně, jakou cestou by se k němu měl člověk dobrat, aby na zvířeti nenapáchal nenávratné psychické a fyzické škody a jak by se případně mělo jezdectví obecně posuzovat z estetické a etické stránky věci.
Nejčastěji mě tyto myšlenky přepadnou po návratu ze závodů. Máme malé děti, chováme poníky a občas vyrazíme na závody. Zpravidla se ale vracíme domů s otřesnými dojmy, co jsme zase viděli za "prasárny" a se skálopevným přesvědčením, že už nikdy nikam nepojedeme. Nejstrašnější je, že zmíněné nechutnosti provádějí malé děti za souhlasného dozírání dospělých "trenérů", kterými jsou mnohdy rodiče.
Kam se poděla etika a citlivé zacházení se zvířetem, které má podat výkon pro naše vlastní potěšení? Proč nikomu nevadí, že dvanáctiletá holčička doslova zmlátí koně bičem na kolbišti kvůli odmítnutí poslušnosti? Jak to, že se všichni lhostejně dívají, jak pan Opatrný senior lonžuje (20 minut na každou stranu!) laterálně vyvázaného koně a mlátí do něj přitom bičem? Proč jinak sportovně úspěšné svěřenkyně pana Mestenhausera neumí projet normálním potokem nebo se svým koněm zacouvat pět metrů?
Možná budou řadě lidí mé otázky připadat směšné a nevýznamné. Mnohý také namítne: "to vidím běžně, no a co?" Pro spoustu lidí budu nejspíš zneuznaný zoufalec, který si stěžuje na celý jezdecký svět. Moje úvaha má ale důležitý cíl. Chci otevřeně a konkrétně mluvit o věcech, které se mi nelíbí a nesouhlasím s nimi, a které mne trápí o to víc, že se týkají zejména výchovy našich dětí. Jestliže vychováváme svoje ratolesti k lásce k bližním, k pravdomluvnosti a odpovědnosti, ke vztahu k přírodě, jak můžeme zavírat oči nad mnohdy neuvěřitelnými přehmaty, omyly a excesy které se dějí ve vztazích lidí ke koním, přehmaty, které často páchají významné škody na psychice zvířat a vyvolávají situace nebezpečné pro lidi? A naše děti to budou dělat podle příkladů, které jim poskytujeme...
Mé rozčarování došlo tak daleko, že jsem se odhodlala k důležitému kroku. Ačkoliv od té doby, co se věnujeme přirozené komunikaci s koňmi, nebylo pro mne ježdění prioritou, protože dobrý vztah s koňmi nabízí i mnohé jiné způsoby vyžití s nimi, rozhodla jsem se skutečně se naučit jezdit. Nemyslím tím, jak je na naší jezdecké scéně zvykem, pomocí praktik nedouků se honit na kolbištích za sportovními úspěchy. Chci s našimi koňmi skutečně zvládnout jezdecké řemeslo. Jezdit tak, aby mé ježdění nepřipomínalo pouze nápodobu jezdeckých her přírodních národů. Aby koně nosili jezdce v rovnováze, byli schopní se na požádání shromáždit, abychom byli schopní předvést kampanní ježdění na vysoké úrovni.
Jinak totiž úvahy zůstanou jen úvahami. Možná někoho zaujmou, přimějí k zamyšlení, možná vyprovokují ohnivé protesty. Ale když potom někdo řekne: "No to je mladá paní moc pěkné, ale ukažte, prosím vás, jak se to má dělat líp", člověk si uvědomí, že by měl kritizovat pouze věci, kterým rozumí. A rozumět je slovo, které v sobě obsahuje to "umět", bez kterého by byly kritické úvahy jen bezduché plácání. A tak chci umět, abych porozuměla a mohla ne kritizovat druhé, ale obohatit vztah s našimi koňmi o oblast, bez které ten vztah nikdy nebude celý. A dokázat to způsobem, který naše pouto nepoškodí, ale naopak posílí.